Den vítězství
Opakuje se to na začátku května témeř pravidelně. Blíží se oslavy konce 2. světové války a dva nesmiřitelné tábory se přou, kdo nás vlastně osvobobodil, zda byli Rusové osvoboditelé nebo spíš okupanti. Padají různé argumenty, například kolik padlo sovětských vojáků na našem území, kolik amerických, kolik civilních ztrát si vyžádalo jejich působení na našem území, atd... Nemohu si pomoct, ale tyhlety hádky mi připadají neuvěřitelně hloupé a naprosto mimo.
Dříve, než předložím svůj osobní názor na věc, ještě bych se pozastavil u jedné věci. Oba dva tábory jsou dozajisté dobrými vlastenci. Každý z těchto táborů si o sobě myslí, že je vlastenecký. Nikdo to nedělá proto, že by byl placen Američany či Rusy nebo Evropskou unií. Každý je přesvědčen, že být proruský nebo proamerický či prounijní je znakem toho pravého vlastenectví a ti druzí, že jsou automaticky špatní, málo vlastenečtí a spíše škodí naší zemi. Kdo má tedy pravdu?
K odpovědi mi svým způsobem pomohla nynější ministryně obrany, paní Šlechtová. Ne, nejsem její fanoušek, ale když se rozplývala o tom, jak cítí jednotu všech, kteří se sešli na oslavách Dne vítězství a jak ji to naplňuje a bla bla bla, její řeč se mi líbila. Protože bychom měli opravdu cítit JEDNOTU, jedná-li se o konec nejstrašnějšího konfliktu v dějinách této planety. A plácat se v nesmyslných hádkách, kdo osvobodil větší kus, kdo v boji s nacismem ztratil více lidí je prostě blbost. Jenže můžeme cítit jednotu, když jeden považuje Američany za ZLO, jiný považuje za zlo Rusy a ani jeden není ochoten k ústupku? Uvažoval jsem nad tím a řešení nakonec našel.
Učíme se, že 2. světová válka začala 1. září 1939. S tím já ale nesouhlasím, začala ve skutečnosti dříve. Na našem území se bojovalo, střílelo a umíralo dávno předtím, jak o tom píše Stanislav Motl ve své knize Válka před válkou - Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě. V pohraničí bojovali četníci proti Freikorps, docházelo k lynčování, bezpráví, hromadným přesunům obyvatel.
Když nás pak Německá vojska spolkla jako celek a obsadila zbytek republiky, stali jsme se součástí Velkoněmecké říše, dodavatelem tanků, součástek do zbraní a zdrojem sofistikované pracovní síly. Bez obsazení našeho území a našich zdrojů by asi Blitzkrieg neprobíhal tak hladce...
Jenže my jsme nebyli obyčejná a bezproblémová součást nacistického válečného stroje! Už od počátku, i v těch nejzoufalejších hodinách, kdy fašistická vojska ovládala většinu Evropy a kdy veškerý odpor se zdál marný, nemalá část Českých vlastenců utíkala za hranice a zapojovali se do boje proti Hitlerovi na všech frontách. A nejen vojáci, i civilisté se stavěli na odpor. Pomáhat parašutistům či jakkoliv sabotovat válečné úsilí Velkoněmecké říše bylo přísně trestáno, přesto se někteří vlastnenci opakovaně tohoto dopouštěli a byli za to potrestáni.
Nebyli jsme sice v přímém válečném stavu s Německem, přesto za dobu 1939 - 1945 zemřelo cca 300 000 našich občanů, z toho popraveno bylo cca 10 000 lidí! To je obrovské číslo za dobu necelých 6 let. A nejsou v tom zahrnuty počty padlých našich vojáků v řadách spojenců.
Ne, ačkoliv jsme v dějinách mnohdy s Němci bojovali společně bok po boku proti různým hrozbám, v tomto případě jsme se nestali jejich spojencem. Protektorátní vláda dělala možné i nemožné, aby udržovala jakýsi status quo, Češi (na rozdíl od těch, kteří se přihlásili ke Slezské příslušnosti) nebyli součástí wehrmachtu, ani se nepodařilo složit z Českých fašistů (a že jich tu pár bylo!) relevantní vojenskou jednotku, která by pomáhala dobývat prostor pro panskou rasu. Na rozdíl od jiných podrobených zemí.
Na likvidaci říšského protektora Heydricha můžeme mít různý názor, ale bylo to naprosté podtržení skutečnosti, že NEJSME SOUČÁSTÍ VELKONĚMECKÉ ŘÍŠE! Naši předkové za to krvavě zaplatili. Bylo to bláznovství? Český fanatismus? Zbytečné riziko? Nevím. Ale cítím hrdost, že se to našim parašutistům povedlo. A hlavně cítím hrdost a bezmezný obdiv k těm, kteří jim s nasazením vlastního života pomáhali.
Přestaňme si tedy hrát na bezmocné chudáčky, které bylo nutné v druhé světové válce osvobodit. Tímhle nás krmili za socialismu ve škole, že máme být někomu vděční za osvobození, protože sami nezmůžeme nic. Dobře si na to pamatuju. My jsme přece s nacisty taky bojovali! Celou válku. Samozřejmě nacisty porazila koalice spojenců, bez toho by to nešlo, ale přestaňme se cítit být nějakými dlužníky Ruska, Ameriky, Anglie, Francie nebo nevím koho. Nic nikomu nedlužíme! To spíš ostatní státy nám dluží za svůj postoj k Mnichovu 1938, ale nemá smysl se v tom dál patlat.
Žádná oběť, která přispěla k urychlení konce války, nebyla zbytečná, ať už se jednalo o Rusy, Američany, Angličany, Francouze, Poláky, Čechy, Slováky či Němce. Právě s blížícím se koncem války nacistická hydra kolem sebe nejvíc kopala, popravovalo se, nebožáci hynuli v pochodech smrti. Co den, to desítky tisíc obětí. Den, kdy to šílenství skončilo, je jednoznačně dobrý den! Proto si ho oslavme a já osobně ho beru jako NAŠE VÍTĚZSTVÍ.
Pane Františku, pane Fajtle, pane Zdráhalo, pane Kubiši, pane Mašíne, paní Mašínová, paní Benešová, pane Morávku, pane Gabčíku, pane... Pane, Vás teda je! Vám všem děkuji!