O jedné neuvěřitelné noční bitvě na letním táboře K.T.O. na Vosí louce a o tom, jak jsem potkal Gerharda.
Plné znění motáku Josefa Mašína. Tohle psal svým dětem. Tohle četli kluci, kterým fašisté umučili otce a trápili mámu. Když se pak komunisté začali chovat stejně jako fašisté, vzepřeli se. Možná nebyli hrdinové ale nebyli ani vrazi. Byli oběti režimu.
Tak jo, jsem tady. Udělal jsem krok a ocitl se v šiai dódžó, zápasišti. Už není možnost couvnout, ale tahle možnost mne ani nenapadla, jsem šťastný, že jsem tady, a přišel jsem bojovat. V levé ruce držím meč v klidné pozici spuštěný podél těla, dělám pohyby, které jsem dělal už tolikrát předtím, ale tentokrát se snažím ještě o něco víc působit důstojně. Je to moje chvíle...
Úvodem tohoto textu bych chtěl zdůraznit, že se stále považuji za kendó začátečníka. Takže to, co napíšu, bude hlavně o mých pocitech a neberte to jako odborný text od pokročilého bojovníka.
Jak jsem se ke kendó dostal? Byla to vlastně náhoda a zřejmě, kdyby nebylo mých dětí, asi bych se stěží začal věnovat tomuto sportu či bojovému umění. Takže jsem živý důkaz toho, že děti mohou svým rodičům nejen život komplikovat, ale dokáží i rozšířit jejich možnosti a otevřít jim nové nečekané cesty rozvoje...
Kdysi dávno se mi zdál sen, podle kterého jsem napsal tuto pohádkovou povídku.
K napsání tohoto textu mne inspirovaly debaty s jinými lidmi o některých postavách z naší historie. Většina těctoh debat proběhla na internetu, takže se s tím žádná strana nemazala a pro odsouzení kohokoliv nešla moc daleko. Sám nejsem výjimka, rád věci zjednodušuji, takže označit někoho nějakou nálepkou mi nečiní žádné potíže. Čím dál tím víc si ale uvědomuji, že to není zrovna poctivý způsob. Berte tento text tedy jako jistou obhajobu reálných lidí, kteří se nějakým způsobem zapsali nejen do naší historie, a my jim to často v různých diskuzích dáváme nepěkně sežrat.
Bylo to poprvé a nejspíš i naposled v mém životě, kdy jsem šel kupovat obraz. Nebylo to kvůli tomu, že bych nevěděl, co s penězmi a nebyla to ani žádná promyšlená investice. Byl to prostě dárek pro mou ženu. Chtěl jsem jí dát něco velmi osobního, něco, co bude mít se mnou spojeného, chtěl jsem ji překvapit.
Opakuje se to na začátku května témeř pravidelně. Blíží se oslavy konce 2. světové války a dva nesmiřitelné tábory se přou, kdo nás vlastně osvobobodil, zda byli Rusové osvoboditelé nebo spíš okupanti. Padají různé argumenty, například kolik padlo sovětských vojáků na našem území, kolik amerických, kolik civilních ztrát si vyžádalo jejich působení na našem území, atd... Nemohu si pomoct, ale tyhlety hádky mi připadají neuvěřitelně hloupé a naprosto mimo.
Nemám rád únor. Hlavně kvůli počasí, protože nejsem zimomil, nemusím sníh a zimu. Zamlada jsem nechápal, proč pracující lid musel porazit kapitalisty zrovna v tuhle mizernou dobu a proč by nová epocha lidstva měla začít zrovna v únoru. Ale ten měsíc za to nemůže, může mít v sobě dokonce skrytou krásu. Stejně tak i svátek vítězného února je trochu něčím jiným, než jak vypadá na první pohled.
Strana 1 z 2
Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.
Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.