Jak jsem si rodil dítě, aneb tatínek u porodu.

náhled obrázkuJe 13.dubna 00:00:00. V Havlíčkobrodské porodnici se mamince Markétce a mé maličkosti právě vykulil kluk Šimon jako odměna za celodenní pobyt na hekárně. Být u porodu vlastního dítěte je nádherný zážitek, o který by se asi nikdo neměl nechat ochudit...

Ve chvíli, kdy se už opravdu dítě rodí, okamžitě zapomínáte na předchozí chvíle nejistoty a bolesti a to i přesto, že čekání na porod (u nás 22 hodin na hekárně) trvá skoro věčnost. Porod je neuvěřitelně silný emocionální zážitek a já jeho začátek prořval. Jestli jsem brečel i potom, už ani nevím. Holt jsem byl pouze jedním z aktérů. Neměl jsem moc čas se nějak pozorovat :)

Šimon Pelikán po porodu a před vážením Kluk jako buk! Vážení Šimona, za povšimnutí stojí kulatý údaj na váze. Kulatý byl i čas porodu 00:00:00 :) Šimon po vážení Šimon se mele a kope do hadříku.
 

Následující text je hlavně pro ty, co by případně váhali zda k porodu jít nebo ne. A dále bych zde popsal naše zážitky průběhu porodu v porodnici v Havlíčkově Brodě.

Proč by měl být tatítek nebo někdo blízký u porodu?

Je to každého tatínka osobní věc, zda k porodu jít nebo ne. Já jsem ale neváhal, protože mi to přišlo tak nějak férové. Když jsem byl u toho, když Šimon vznikal, měl bych být i při jeho narození. Bral jsem to ale hlavně jako něco, co dělám pro svého partnera. Markétka si přála, abych u porodu byl, pokud by si to nepřála, sám od sebe bych asi nešel.

Nyní, když je po všem, to vnímám trošku jinak, víc sobecky. Je to přece Vaše právo být u porodu! Pokud Vám někdo nabídne, že chce, abyste byli u porodu dítěte, neberte to je jako závazek ale spíš jako dar. Obohatí Vás to, protože budete svědky zázraku... Takže nejít do toho by bylo ošidit sama sebe o nezapomenutelný zážitek. A ruku na srdce, nezapomenutelné zážitky asi neprožíváte každý den, ne?

Když to vypukne

Vaše žena má bolesti a strach. Vy sice bolesti nemáte, ale jako hrdina se rozhodně necítíte a bojíte se taky. Jenže o Vás vlastně ani tak moc nejde, takže je třeba udělat cokoliv, co by obavy a třeba i bolest Vaší partnerky zmírnilo. V zásadě nemá smysl o tom moc přemýšlet, metodou pokus/omyl zjišťujete, co v dané chvíli zabírá a co ne, jste neustále po ruce, jste tady. Ačkoliv jste absolvovali nějaký ten předporodní kurz, stejně v tom máte chaos. Naštěstí začnou fungovat instinkty a i Vy, stejně jako rodička, automaticky děláte to, co máte. Příroda je mocná.

Zde bych chtěl ocenit přístup personálu porodního oddělení. Moje představy o porodu byly úplně jiné, než to, co jsem zažil. Představoval jsem si, že ve sterilní okachličkované místnosti plné doktorů budu prostě svou ženu nešikovně držet za ruku, něco blábolit, případně se pokoušet fotit atd... Ani ve snu, mně nenapadlo, že se aktivně zapojím, že místo nějakých madel se bude Markéta držet mých rukou, že dokonce jí budu přizvedávat nohy. Byla to fakt makačka.

Prostředí

Nevím, z jakého důvodu nás nechali rodit přímo na lůžku v místnosti, kde jsme strávili přípravnou část porodu, ale bylo to skvělé. Bylo to hrozně civilní a přirozené. Samozřejmě se jednalo o porod v nemocnici, takže je jasné, že Markétka byla neustále monitorována přístrojem, aby doktoři věděli, jak je na tom ona i miminko. Ale samotné prostředí, kde to probíhalo, se od zažitých představ porodního sálu lišila.

Ve velké místnosti vypadající jako podivně zařízená ložnice s vířivkou (kdybychom snad chtěli, tak by byl možný i porod do vody), byly i žebřiny, od stropu se táhl jakýsi pruh látky na prověšení (dalo se na něm i houpat, což jsem vyzkoušel), na zemi kromě dvou křesel bylo možné sedět i na sedacím pytli, nebo si zaskákat na gumovém míči. Samozřejmě ústředním bodem místnosti byla velká pohodlná postel, klasické letiště, které by mohlo být v jakékoliv normální ložnici.

Aby bylo jasno, nebyli jsme žádní nadstandardní pacienti, kteří by si něco připláceli, ani jsme neměli požadavek takového civilního typu porodu. Je teda fakt, že Markétka si nemocnici v Havlíčkově Brodě pro porod vybrala sama kvůli její dobré pověsti, ačkoliv je to ze Štipoklas 50 km! Nicméně personál porodnice o tom, že jsme docela zdaleka, asi ani nevěděl. Takže mne příjemně překvapil fakt, jak hezky se k nám porodní asistentky a doktoři chovali.

Průběh

"Doufám, že máte pohodový víkendový večer, jsme rádi, že jej trávíte s našim rádiem...", švitoření rozhlasového moderátora zaniká v hekání Markétky, protože opět přišly kontrakce. Kdyby moderátůrek věděl, kdo jej v tuto chvíli poslouchá, ten by se divil! Ale protože rádio jsme měli zapnuté předtím a jaksi nikdo se neobtěžoval ho vypnout, tak hrálo během celého porodu. Kdybychom chtěli, mohli jsme si přinést vlastní hudbu, ale nějak jsme to neřešili.

S Markétkou jsme přistupovali k přípravě na porod vcelku zodpovědně, přesněji Markéta hodně zodpovědně, já o něco míň. Takže Markéta dělala přesně to, co měla, aniž by jí musela porodní asistentka nějak moc vysvětlovat, co se po ní požaduje. Rozhodně stojí za to se připravit a kurz před porodem absolvovat, protože pak nepřiděláváte tolik práce personálu a vrátí se Vám to.

Znovu se vracím k chování porodní asistentky, ale nedá mi to, abych nepochválil. Jednak Markétě přesně vysvětlila, co a proč ji bolí, proč musíme trávit tak dlouhý čas na hekárně (byli jsme tam od 01:00 do 20:30 než začalo samotné vyvolávání porodu). A vlastně i díky ní jsme se přestali vyvolání porodu bát. Během té nejbolestivější fáze a i později byla neuvěřitelně laskavá. Když něco nešlo, nedočkala se od ní Markétka jediné výtky, jen pochval a povzbuzování. A vlastně to byla i trošku sranda, když ji z hecovala, ať se do toho Markéta opře, abychom předběhli ty, co rodili souběžně s námi o několik místností dále :)

Já se bál hlavně o Markétku. Z kurzu jsem si pamatoval, že by mělo dojít k nějaké krizi, kdy to chce rodička vzdát. Žádnou takovou krizi jsem ale nezaznamenal. Taky jsem se bál, aby se Markétka nepředýchala, aby ji nemuseli křísit, ale zvládalo to perfektně. Zvolila si vlastní způsob dýchání a já jen žasl.

Jsem docela tvrďák, ale když držím v náručí rodící ženu, kterou shodou okolností miluji, tak se neudržím a pobrečím si. Byl to opravdu krásný večer. Ale blížila se půlnoc.

Vyvrcholení

Během jedné pauzy mezi kontrakcemi mně porodní asistentka požádá, ať zavřu okna. Kvůli miminku. V té chvíli už mi dochází, že žádný přesun na porodní křeslo se konat nebude a uděláme tady, na téhle posteli. Nicméně jsme tak s Markétou propleteni, že to asi nepude. Pouze natáhnu nohu a lehce kopnu do nejvíc otevřeného okna, aby se zavřelo.

"To je neuvěřitelné, ale Šimonovi samotný proces porodu přímo svědčí.", říká asistentka poté, za okna zavřela a koukla na průběh měření monitorovacího přístroje, "Normálně se to miminkům nelíbí, ale tady tohohle kluka to snad i baví".

Dokážu si představit, že sešup hlavou dolů do neznáma může být slušný adrenalin, takže mám pro svého kluka v tomto pochopení. Jenže každá sranda jednou končí. Ať Šimonek chce nebo ne, je nemilosrdně vytlačen ven a...
...narozen!

Je těsně po 00:00, právě začala neděle.

Začátek

Udělám první snímky a pak zůstanu s mrňouskem sám, protože Markétku přece jen vzali do vedlejší místnosti na "kozu", aby ji zašili po nástřihu hráze. Šimon přestal brečet a kouká. Oči mu jezdí sem a tam a já mu vysvětluju, kdo jsem a kdo u nás v domácnosti nosí kalhoty. Máme na sebe celých 10 minut, než se nám vrátí maminka, aby mohlo proběhnout přiložení k prsu. Pokouším se ho zkazit, učím ho vyplazovat jazyk a prdět pusou. Vcelku bez účinku. Akorát si při té příležitosti všimnu, jaké má velké pracky a samozřejmě jaká je to mánička ve srovnání se mnou. Přichází Markétka, mrňous se přisaje k prsu a já balím věci.

No a tím vše pomalu končí. Bohužel nebyl volný nadstandard, tak mně ještě čeká 50 kiláků domů, kde se konečně vyspím...

PS: ráno se budím někdy kolem desáté. Odemknu mobil, abych rozeslal zprávu o narození, ale už tam jednu příchozí zprávu mám, od Markétky: "Mrnous prdi pusou". Jojo, Šimon je řízek!

 

Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.

Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.