Jak jsem se učil bruslit.

Jednou mi manželka oznámila, že budu chodit se svým synem bruslit na zimní stadión.

"Já ale bruslit neumím", pokusil jsem se odporovat.

Následovala krátká debata, z níž vyplynulo, že Šimon má v rámci tělocviku hodiny bruslení a bylo by vhodné, aby se předtím naučil nějaké základy a nebyl mezi úplnými začátečníky. S tím jsem sice souhlasil, ale stále tu byla ta drobnost, že bruslit neumím, vlastní brusle nemám a nikdy jsem ani neměl. To však bylo shledáno jako málo významné.

"Jsi šikovný, sporty ti vždycky šly a nikdo jiný k dispozici není. A navíc, já mám kyčel!", Tím bylo myšleno zranění z dětství, které mou ženu diskvalifikovalo a díky němuž měla zakázáno provozovat činnosti jako lyžování a bruslení.

Odpor byl samozřejmě marný. Netrvalo dlouho a měl jsem doma brusle pořízené ve speciální akci při nákupu potravin, což jen dokazovalo, jak pečlivě to měla má žena dopředu naplánované. Kluk dostal brusličky na vánoce a za několik dnů jsme šli na to. Mé pocity byly smíšené. Jednak mi stále lehce lichotilo, k jak těžkému a zodpovědnému úkolu jsem byl vybrán, ale také se ozýval reálný pohled na věc. Jaký vztah mám vlastně k ledu? Vybavila se mi vzpomínka, když jsem se coby malý špunt batolil po zamrzlém rybníku, kde bruslili mí starší sourozenci. Vzpomínka je zakončená strašným řevem, protože jsem se neprozřetelně doťapal na tenký led a probořil se jednou nohou do studené vody, čímž jsem bruslení svých sourozenců brutálně ukončil.

No a to je vše. Ještě jakási mlhavá vzpomínka na čáry na ledě zimního stadiónu, ale co jsem tam dělal a s kým jsem tam byl, to jsem naprosto netušil. Nejspíš jako doprovod mých sourozenců...

Když jsem večer před dnem D psal na twitter, že půjdu ve svých dvaačtyřiceti letech poprvé bruslit, dostalo se mi převážně reakcí, že to bude bolet. Nějakým záhadným způsobem jsem si ale věřil. Nepřipouštěl jsem si selhání. A tak jsme tady, táta se synem, oba poprvé na bruslích a jdeme na led. Takovou tu gumu pro chození na bruslích okolo ledové plochy jsme zvládli excelentně. Nastává okamžik pravdy, opatrně couvám, přidržuji se dvířek, ale jsem na ledě, stojím, nepadám! A stojím pevně, přikrčený, rozkročený, chytám chudáka Šimona, kterému se mrskají zmateně nožičky, nekontrolovaně popojíždí sem a tam a nebýt mě, rozbil by si asi hubu.

Vlastně nechápu, co má za problém, proč se trošku nepředkloní, nedá nohy mírně pd sebe a nepokrčí se v kolenou? Náš zápas se samozřejmě rozhodně nepodobá bruslení, ale jde to líp, než jsem čekal. Přivezu Šimonovi hrazdičku, chvíli ho nechám na místě a objedu si kolečko, protože mne zajímá, co vlastně umím. Bruslí mi to parádně! Užívám si rychlost a zkouším zatáčky, okoukávám techniku od ostatních bruslařů a nad ledem úplně lítám. Možná je to tím, že umím jezdit na lyžích, uvažuji, nejspíš jízda na lyžích a bruslení se tolik od sebe neliší. Jinak si to neumím vysvětlit.

Vysvětluju Šimonovi princip bruslení, jak má mít postavené brusle, překonáváme společně jeho strach, zkoušíme různé způsoby, kluk se otrkává a pomalu se to učí. Ještě několikrát jdeme se Šimonem trénovat a pokaždé si užívám, jak se zlepšuje. A sám si také zkouším nové věci, učím se bruslit pozadu, překládání, je to sranda a baví mě to. Stejně mi to ale vrtá hlavou, nadšeně říkám mámě do telefonu, že jsem začal chodit bruslit, ptám se, jestli neví, zda jsem nebruslil už dříve, ale ta o ničem neví. A neví o tom ani mí sourozenci. Tak se smiřuju s tím, že jsem geniální a šikovný. Když jste tatínkem, Vaše děti Vám občas dokážou, že máte superschopnosti, ačkoliv byste si to neuměli představit...

Jenže nakonec je to všechno trošku jinak. Když jsem jel za mámou do nemocnice, využil jsem příležitost a setkal jsem se i s tátou, který měl ten den cestu okolo. Táta s mámou se sice rozvedli, když mi byly 3 roky, ale i když od nás odešel, stále jsme fungovali jako rodina, takže jsem byl rád, že se můžeme po letech sejít. Shodou náhod jsme v Hošťálkovech narazili na Alenu, tátovu dávnou lásku a životní kamarádku, měl jsem chvíli čas, tak jsme dali kafe, povídali si a já dal k dobru i historku o mém bruslení.

"Tak fakt nevím, jak to, že umím bruslit...", zakončil jsem to. A pak se zamyslel a zavolal do kuchyně: "Tato, tys mě někdy viděl bruslit?"

Táta se zarazil a povídá: "Tebe učil bruslit starý Elbl! Chodili jste s Markétou na Kotas."

"No jasně, mladý Elbl se na nás vykašlal, tak se Markétě více věnoval děda", povídá Alena, "A ty jsi Radku na ten zimák chodil s nima."

To byl pro mne šok. Tak mne učil bruslit tatínek ženy, kvůli které táta odešel od mé mámy! Kruh se uzavřel. Má teorie o mé pohybové genialitě tím byla zcela vyvrácena. Místo toho celý příběh dostal nečekanou pointu.

Na starého Elbla si absolutně nevzpomínám. Přesto pro mne udělal hrozně moc, objevil se v mém životě jako anděl, naučil mne něco a pak z mého života zmizel. Možná na mne křičel, rozčiloval se nad mou nešikovostí, možná mne chválil, vůbec netuším, jak to celé probíhalo. Ale ať už to bylo jakkoliv, naučil mě to dobře, po více než 30 letech dělám přesně, co mám a navíc to mohu učit i někoho jiného! Je to možná zvláštní představa, ale anděl může mít klidně podobu starého pána, jehož podobu, hlas i vůni jste dávno zapomněli.

Přemýšlím, kolik takových andělů kolem sebe mám, bytostí, které mi pomáhají, aniž bych o tom věděl. A kolik věcí, o kterých jsem si jistý, že jsem jich dosáhnul sám, bych ve skutečnosti bez jejich přičinění nezvládl. Najednou mi to dochází v plné síle, NEJSEM V ŽIVOTĚ SÁM A NIKDY JSEM SÁM NEBYL.

Je to skvělý pocit.

 

Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.

Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.