Jak jsme s mámou hráli Scrabble

Ten den si budu dlouho pamatovat. Bylo brzy ráno, tma a já jel ve vlaku na druhý konec republiky za mámou. Vůbec jsem netušil, co mne čeká...

Martina, moje švagrová, mi volala před několika dny, že je na tom mamina se zdravím hodně špatně. Následovalo několik dalších telefonátů, jeden horší než druhý. Nebylo pochyb, máma umírá a může to být rychleji, než by se dalo čekat. Takže jsem se rozhodl přijet, co nejdřív to půjde. Těsně před odjezdem sice byly zprávy optimističtější, dokonce doktoři potvrdili zlepšení a přesun z ARO na normální oddělení, ale to nebyl důvod cestu odkládat.

Jel jsem sám. Netušil jsem, zda bude máma vnímat, jak dlouho s ní mohu být, protože v předchozích dnech na ARO nebylo možné s ní být déle než 10 minut. I tak jsem ale neváhal a jel, bral jsem to jako možná poslední možnost vidět svou matku naživu. Co se týká mých pocitů, měl jsem úplně čistou hlavu a byl připravený na všechno. Abyste rozuměli, nabrečel jsem se toho dost do zásoby ty dny předtím, počítal jsem i s tou nejhorší alternativou. K ničemu jsem se raději neupínal. Říkal jsem si, že by mi bohatě stačilo, kdybych jí měl možnost alespoň ukázat poslední fotky svých dětí a taky ty filmy, co jsme natočili. To bych pokládal za vítězství, protože jsem věděl, jak moc jí v poslední době chyběla možnost se kouknout na mé stránky.

Vzhledem k tomu, že už nějaký ten rok bydlím v Ledči a ne v Ostravě, je jasné, že jsme se s mámou moc často neviděli. Ale v kontaktu jsme byli, volali jsme si a taky jsem pilně dával fotky z našich akcí na web, aby se na ně máma mohla podívat a podle jejích reakcí to dělala a moc se těšila na každou novou dávku. Čeho jsem se ale hodně bál, bylo to, že máma nebude vnímat, že to už nebude ona. Ale i tak, chtěl jsem tam alespoň fyzicky být, držet ji za ruku, mluvit na ni a být s ní. Prostě cokoliv. Dokud to ještě jde...

Cestou z vlaku jsem vnímal, jak se dělá krásný den. V Krnově jsem byl hodněkrát, ale vždy mne překvapí, jak hezké městečko to je. Bylo příjemně, sluníčko, dokonce jsem objevil rojící se ploštice. Asi jim nikdo neřekl, že už je říjen. Najít mámu nebyl problém, byla na plicním oddělení. Ochotné sestřičky neměly nic proti mé návštěvě, ačkoliv jsem přišel mimo návštěvní hodiny. A tak jsem s knedlíkem v krku otevřel dveře pokoje.

V pokoji byly dvě cizí paní ve velmi špatném stavu a mezi nimi MÁMA. Ta na rozdíl od nich neležela, seděla na posteli a přerovnávala si věci. Měla v sobě napíchaných hromadu hadiček, na obličeji masku s kyslíkem, ale to mne nezajímalo. Zajímaly mne její oči. Pár prasklých žilek svědčilo o velkém boji v posledních dnech, jinak to ale byl její pohled, jaký jsem znal odjakživa. Nebylo pochyb, poznala mě! A byla to ONA.

Okamžitě, jakoby omluvně začala mluvit: "Radku, ty jsi přijel?" A usmála se.

Taky jsem se usmíval, trošku mi spadl kámen ze srdce, že komunikuje úplně normálně. Zeptal jsem se jí, co dělá. A hned jí nabídnul pomoc s přerovnáváním. Věděl jsem, že máma má u sebe hromadu věcí, protože chce mít všechno pod kontrolou a být soběstačná. A že je s tím pro své okolí dost otravná. Na začátek jsem jí pomohl najít nějaký modrý pytlík. Obsahoval sice z mého pohledu nedůležité věci, ale jsem už dost starý na to, abych své mámě odmlouval. Tak jsme dělali pořádek ve věcech a povídali si u toho.

Nespěchali jsme, času bylo dost, vlak zpátky mi jel až za 7 hodin. Během toho jsem jí řekl, že jsem přijel i proto, abych ji ještě viděl živou. To ji rozesmálo. Pověděla, že si toho moc z těch posledních dnů nepamatuje a že asi utekla hrobníkovi z lopaty. Pokračovali jsme v urovnávání věcí, poslušně jsem pendloval mezi skříní číslo 4 a její postelí, plnil všechny příkazy, ptal se, co mám kam dát a měl radost, že můžu pomoct.

Trošku mi bylo líto sestřiček, když jsem tu její skříň otevřel, a spadl mi na hlavu pytel, který z přecpaného prostoru vyhřezl. Jenže pro mámu byly všechny věci klíčové, nic se nesmělo vyhodit. Naštěstí se mi povedlo přeskládáním a sloučením některých tašek alespoň ušetřit trošku místa a skříňku zavřít. Při uklízení jsem narazil na asi 100 listů se Sudoku, šachovnici a časopis Hádanka+křížovka.

"Jo, tohle budem potřebovat", řekla máma.

Jak se ukázalo, na druhé straně šachovnice byla narýsovaná deska pro Scrabble. Moje skeptické já si o tom ale myslelo svoje. Nepochyboval jsem, že někde má máma i hrací kameny, ale netušil jsem, zda je ve stavu, ve kterém by mohla hrát. Připoutaná hadičkami k posteli...

Byl čas oběda, sestřičky mi naznačily, že bych měl na chvíli jít pryč, což jsem využil k setkání s tátou, který měl zrovna cestu kolem do Hošťálkov. Byl to opravdu kouzelný den, protože jsem se setkal nečekaně s lidmi, které jsem už léta neviděl a taky se dozvěděl odpověď na jednu záhadu mého života, ale o tom budu povídat jindy.

Zpět k mámě. Odskočil jsem si na hodinu a vracel se obohacený dalšími dojmy a taky s igelitkou naplněnou čerstvě nasbíranými vlašskými ořechy. Ty totiž zbožňuju. Máma ležela na zádech, odpočívala, byla vzhůru. Tak jsem jí alespoň na telefonu začal ukazovat poslední fotky z webu, které ještě neviděla, a také jsem ji pustil oba naše filmy, které jsme dělali přes prázdniny. Kvůli tomu jsem přece hlavně přijel.

Uvědomuju si, že je to poprvé, kdy vidím její reakci na naše obrázky v přímém přenosu. Je to úžasný zážitek. Směje se, když vidí Ester s rozsypanou moukou nebo zapatlanou broskví, u filmů, ve kterých hraje Šimon s Matějem, dokonce na konci tleská. Pozoruju to, mám v očích slzy a jsem šťastný. Máma povídá, jak je to skvělé a jak je na nás hrdá. Je hezké to slyšet. Obtiskávám si tuto vzpomínku do paměti.

"Tak dáme ten Scrabble, ne?"

Poslušně hledám pytlík s písmenky, nastavuju stolek vedle postele, řeším technické problémy, jak si zahrát partii s někým, kdo musí být napojený na kyslík a spoustu jiných hadiček, ale kde je vůle, tam je cesta. Losujeme písmenka, papír a tužka na zapisování, můžem začít... Scrabble. Nevím, kolik partií jsme s mámou spolu hráli, ale určitě jsou to stovky. Například za ty dva roky, co jsem u ní bydlel, když jsem se rozváděl. Jedna partie denně x cca 700. Ale hráli jsme i předtím a samozřejmě i potom, když už jsem bydlel sám. Takže určitě přes tisíc her! A jen my dva.

Už od začátku jsme hráli svým způsobem, vždy nás hlavně zajímalo, kolik máme bodů DOHROMADY, byť jistá soutěživost mezi námi taky byla. Ale nikdy jsme se neblokovali a nekazili tomu druhému, co si vytvořil, pokud to nebylo adekvátně bodově ohodnoceno. Občas jsme do hry přibrali i někoho jiného, ale většinou to nebylo ono. Asi se nikdo nedokázal naladit na naši vlnu. A spíš nám to kazil.

Vytáhl jsem si písmenka. Začínáme. "Ty vole, to jsou zas písmena. Samé souhlásky! Z toho můžu  poskládat leda SMRT!"

Smějeme se tomu. Známe se dokonale, děláme si ze sebe legraci, hrajeme a nevnímáme pach nemocnice, chrchlání kyslíku z inhalátoru, jsme tady jen pro sebe a vyhráváme. Čas, který jsme smrti vyrvali a je jen náš. Jsme nezranitelní v téhle chvíli. Neděláme nic jiného než to, co jsme dělali tisíckrát. A to je na tom to nejlepší, je to přesně takové, jako to bylo vždycky. Vlastně jsem v to na začátku tohoto dne ani nedoufal. Je to ten jekrásnější dárek, který jsem dnes mohl dostat.

Během hraní si pořád povídáme. Co děcka a tak, máme si toho hodně co říct. Pustil jsem se do oříšků, loupu je i mamině, nabízím i staré paní na druhém konci pokoje. Ta však s díky odmítá, protože nemá zuby.

Dostáváme si i na téma budoucnosti. "Strašně bych si přála jet za Katkou do toho Rumunska a vidět to tam!", říká máma.

"A já bych si přál, kdybys dojela k nám a chvíli s námi pobyla... Myslíš, že se odsud nedostaneš?"

Pokrčení ramen: "Já nevím..."

Moc o tom nepřemýšlíme, hrajeme dál, skládáme slovo za slovem, máme 600 bodů, v pytlíku jsou poslední písmenka. Nakonec máme přes 700, máma vyhrála. To se dalo čekat, protože naše vzájemná bilance, co se týká vítězství, je 50:50. Čas máme dobrý, takže se pouštíme do další hry. V duchu se musím smát, přijel jsem se rozloučit s umírající matkou, a místo toho si tady hrajeme s písmenky. Žádné slzy, žádná velká slova, žádný zármutek, žádné stěžování si na cokoliv, žádné loučení. Místo toho se nesou vzduchem obvyklé hlášky:

"Opovaž se tam lézt!"
"To ses vycajchnoval!"
"Cha, za dvacet, to Tě naučí!"
"Zas děláš tu láďovinu?!"

Během hry mámě zazvoní několikrát mobil. Zvedne to, zavzdychá, řekne do něj: "Ty, já teď nemůžu, není mi dobře" a POLOŽÍ TO. Normálně se zapírá, nic jí není! Musím se smát nahlas. Není to od ní samozřejmě hezké, ale promíjím ji všechno. A navíc, já mámu nikdy neměl tendenci vychovávat, vždy jsem si hleděl svého. Ostatně, ona mi do mého dětství taky moc nekecala.

"A stejně jsem měla krásný život", říká máma, "hlavně díky Vám!". Těmi námi myslí mé sourozence a mě. Teď, když jsem sám tatínkem, tomu moc dobře rozumím. A je nádherné to slyšet na vlastní uši.

Blíží se ke konci i druhá hra. Tentokrát máme sice o něco míň, ale synek vrátil mamě úder a je to 1:1. Další hru už ovšem nestihnem, za chvíli mi jede vlak. Loučíme se, líbám ji na čelo, obejmu ji. Cestou na vlak přemýšlím, jak nádherný zážitek mám za sebou. Nečekaný, neopakovatelný a jedinečný. Máma mi dnešek dala jako dar. Nechci ho zapomenout, a proto jsem si ho zapsal...

Ještě další den čerpám z toho, co jsem prožil. Teda skoro celý den. Než mi zazvoní telefon a já se dozvím, že mámu museli zase převézt na ARO. Ale to už je jiný příběh.

 

scrabble

 

Odehráno 17.10.2015 v Krnovské nemocnici

 

Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.

Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.