O netopýru Bedřichovi

Byl jednou jeden netopýr, jmenoval se Bedřich. Byl to pěkný, urostlý a zdravý netopýr, ale měl velké trápení se svým bráškou Vilémem. Vilém totiž uměl létat rychleji, dokázal ulovit daleko více hmyzu než Bedřich a aby toho nebylo málo, jejich tatínek to Bedřichovi neustále připomínal.
„Podívej, kolik toho Vilém nalovil, musíš se víc snažit!“, říkal neustále: „Když se nebudeš snažit, nic z tebe nebude!“

Ale Bedřich se snažil. Jenže Vilém byl lepší. Co lepší, byl skvělý, byl přirozený talent! Žádný jiný netopýr neuměl trojitý zvrat s překrutem do protipohybu se složením křídel. A čím víc se Bedřich snažil být jako on, tím víc ho trápilo, že to nejde a tím víc mu to tatínek připomínal. Jako každý rodič, chtěl mít ze svých synů ty největší netopýří drsňáky a snažil se je zocelit.

Jednou se Bedřich večer probudil o něco dříve než ostatní. Celá netopýří rodinka ještě spala, táta s mámou, všichni bráškové a sestřičky, byl nádherný klid. Bedřich se koukal na Viléma a strašně mu záviděl. A tu ho napadlo udělat něco, čím by toho náfuku znemožnil a ukázal všem, že i ten skvělý nejlepší syn může být pěkné nemehlo. Opatrně nasbíral trošku pavoučích vláken a začal je Vilémovi obtáčet kolem uší. Tenká pavoučí vlákna se lepila k sobě a postupně ucpávala obě dvě uši tak, že přesnost poslechu se povážlivě snížila.

Možná si říkáte, že o nic nejde, ale netopýři vidí hlavně ušima. Bylo to podobné, jakoby Vám někdo  ve spánku zalepil oči. Bedřich se v duchu smál, jak to vymyslel. Teď se ukáže, jaké je Vilém nemehlo!

„Vstávat, jde se lovit!“, zavelel táta, „Už je noc, vstávejte! Kdo bude poslední venku, je posera!“. Půda se rozpištěla, netopýři se protahovali a ten největší, tatínek, vyletěl k otvoru ven do nastávající noci. Bedřich mu byl v patách.

Ostatní netopýři se přidávali, vzduch byl najednou plný mávajících křídel a rychlých stínů. V té strkanici se většinou nejlépe uměl zorientovat Vilém, ale tentokrát byl venku nejdřív táta a hned za ním Bedřich.

„Výborně, synku!“, pochválil ho. A pak si všiml podivně letícího Viléma, který tak tak, že do něj nevrazil, jak se nedokázal orientovat. „Tady ještě někdo chrápe, ne?“

Netopýři se začali smát. Bylo to směšné, Vilém se pohyboval ve vzduchu jak zdivočelá brambora. Chudák vůbec nechápal, co se to děje, zběsile pískal a mával křídly, ale nedokázal nalézt rovnováhu a zorientovat se. Bylo jen otázkou času, kdy při letu do něčeho vrazí. A to se taky stalo, včas neuhnul před větví a vrazil přímo do ní.

V té chvíli si Bedřich uvědomil, jak strašnou věc udělal. Bráškovo tělo rychle mizelo v hloubce směrem k zemi. Netopýři jsou ďábelsky rychlí, šikovní, ale rozhodně nejsou stavění na to, do něčeho vrážet. Jejich kosti jsou lehoučké a křídla tak křehká...

A aby toho nebylo málo, jen co umlkl veselý smích, ozval se varovný signál. Sova na lovu! Ve vzduchu je sova! Bedřich automaticky provedl úhybný manévr a ve volném prostoru se snažil lokalizovat velké soví tělo. Jako všichni netopýři okolo.

Pro letící netopýry sova nepředstavuje nebezpečí, není tak rychlá a obratná, aby dokázala v letu zachytit tak rychlý cíl. Ale pro každého netopýra je smrtelným nebezpečím, když její útok nečeká. Nebo když zrovna odpočívá a neletí...

„Vilém!“, uvědomil si Bedřich: „Nemůže lítat!“

Podle zoufalého pískání maminky a táty bylo jasné, že i oni si uvědomili zoufalou situaci svého syna, ale nemohli s tím nic dělat. Velké soví tělo se tiše snášelo dolů k zemi, někam tam, kde leží otřesené tělíčko raněného netopýra.

Někdy je výhoda, když není čas přemýšlet. Bedřich si později nedokázal vybavit, co se mu honilo hlavou, když jako vystřelený kámen zamířil směrem dolů. Ve spleti odrazů lokalizoval letící sovu, jak se blíží k místu, odkud se ozývalo vyděšené pípání, a napálil to přímo do špičky sovího křídla. Bylo to největší bláznovství, jaké kdy nějaký netopýr udělal.

Těsně před nárazem roztáhnul křídla, zachytil se drápky a zakousl. Na to, aby sově ublížil, byl moc malý, ale překvapivá zátěž na křídle  způsobila, že směr letu dravce se prudce změnil. Sova byla příliš pomalá na to, aby správně vyhodnotila situaci a zabránila srážce s kmenem stromu.

Zatímco se překvapená sova sbírala ze země a snažila se zorientovat, Bedřich dosedl k bráškovi, protřel mu pořádně obě uši a pokoušel se ho zvednout ze země.

„Můžeš letět? Zvládneš to?“

„Zkusím to! Díky, brácho...“

Oba netopýři vyletěli do výšky. Jeden sice pomaleji, ale dostatečně rychle na to, aby oba zmizeli vzpamatované sově ze zorného pole...

Vilémovo zranění se časem úplně vyléčilo, takže zase lítal ze všech nejlépe. Všechno bylo jako dřív. Vlastně všechno ne. Bedřich už nikdy svému bráškovi nezáviděl jeho schopnosti. A vlastně ani nebyl důvod, protože mu tatínek nikdy nevyčetl, že málo snaží a že z něj nic nebude.

 

Jmenuji se Radek Pelikán, bydlím v Ledči nad Sázavou. Mám 3 krásné děti.

Mezi mé velké koníčky patří desková hra Go a nově jsem začal cvičit Kendó v Ledči nad Sázavou.